Jednoho nedělního rána nastala nutnost vyrazit s Alfabetixem na procházku. Ani Verunce, natož mně, se nechtělo nikam daleko, padlo rozhodnutí půjdem jen na krátkou procházku. Snídani spácháme až po návratu, hladovi a plni odhodlání vrátit se co nejdříve, vyrážíme z domova.
Ušli jsme cirka dva kilometry a dostali se do místa odkud jsme se chtěli původně vracet. Jelikož naše pozice byla v blízkosti letiště. Verunka navrhla, že se půjdeme podívat na „sýkorky“. Poněvadž zrovinka nic nepřilétalo, ani neodlétalo napadlo nás že jim půjdeme naproti. Alf byl v sedmém nebi pobýhal jako fretka, nic nenasvědčovalo nastávající katastrofě.
Naštěstí přišlo něštěstí velmi záhy, s prvním prolétnuvším létadlem prolétl návrh, který nebyl bohužel rozcupován, zamítnut, zkrátka svržen z útesu (ač nemaje útes). Prostě když už jsme došli tak daleko tak to zatrápený letiště obejdeme. ………. (prostor pro smích) ………… Ano přátelé, OBEŠLI JSME státní letiště Ruzyně.
Z malé ranní procházky se stal pochod přes poušť, ušli jsme celých jednadvacet kilometrů. V horku, bez snídaně, bez pití, bez oběda, a ke konci bez paty na botě. Alfa také přešel humor a rozpustilost ač jediný z nás sice nezůstal bez vody, ale byl stejně hin.
Dál nebudu popisovat detaily, rány v duši jsou stále živé. Foto dokumentace z této procházky naštěstí není. I přes tuto bolestnou zkoušenost. VOBEŠLI JSME HO!
-=Jenik=-