Konec léta a je tady čas na naší turistickou dovolenou, aneb publikujeme tímto zápisky šílených turistů, tentokráte ze Slovinského Triglavu …
Naše cesta se vlastně začala pořibližně před rokem, když jsem hledal lokalitu kde by se dalo turističit. Použitá metoda: Google Maps – satview. První podmínka byla vodní plocha, druhá podmínka skály. Postupným zvětšováním glóbusu vylezla oblast Bohinjského jezera. Hurá, sem jedem za každou cenu.
Přeskočím všechny přípravy na cestu a pustím se rovnou do opisování cesty.
Složení výpravy: Jeník, Verunka, Štěpánka a Alfabetix-pes
Ubytování máme objednané na sobotu 10. září od 15:00, kdy tedy vyrazit? Odjezd poprvé stanoven na 4:00 ráno. Byl jsem drtivě přesvědčen, že takhle ráno holky vstávat nebudou, nový čas stanoven na 6:00. Povedlo se nám vyrazit už v sedm. Ve směru na Český Krumlov, Studánky, Linz, Salzburg, Vilach, Bled a Bohinj.
Cestou nám průvodce dělali autoatlas Evropy, ve kterém listovala Verunka, a Pavel z navigace Sygic. No, nebudu to protahovat, zabloudili jsme hned v Krumlově. Pavel zavelel, já zabočil a už to bylo: ouzká jednosměrka, kde se pro změnu totálně ztratil Pavel.
Další zákys se nám povedl hned za hranicema v Rakousku, ve vesničce Bad Leonfelden. Tam jsme to prozměnu místo po obchvatu vzali přes náměstí. Pavel se tentokrát neodvážil nic navrhnout, naštěstí Verunka nás spolehlivě vyvedla. Štěpánka ta ani nedutala, jen vyděšeně sledovala nastalou situaci.
Později se po cestě nestalo nic zásadního, všechny sjezdy a výjezdy na dálnici jsme zvládli přímo bravurně. Až na poslední sjezd ve Slovinsku, který se nám povedlo celkem spolehlivě minout. Zase nás zachránila Verča s mapou. A tak se stalo, že v 16:00 vynášíme věci z auta v Ribčev Lazu. Po krátké rekonvalescenci razíme na první obhlídku okolí. Už se těšíme na první den.
První den
Plni elánu a přesvědčení co všechno dokážeme stanovujeme první cíle našich horských úspěchů. Ponejprv jenom obejdeme jezero a pak se uvidí. Hned z počátku cesty jsme měli možnost zjistit, že jezero je plné ryb a krav, nádhera, holt Alpská země. Zvolená trasa 11 kilometrů pro zahřátí v půli cesty mění cíl a jdeme na Savické vodopády, od jezera už jenom do kopce. A od placeného vstupu k vodopádu do zatraceného kopce, ke všemu po schodech. Na trase asi patnácti kilometrů překonán výškový rozdíl 300 metrů. Z toho posledních 100 metrů na posledních 100 metrech. Savické vodopády jsou nádherné a to jsme viděli jen menší z nich. Druhý je k vidění jen za jarního tání sněhu a tedy když je dostatek vody. Celková bilance dne: zhlédnuté vodopády a zničený jeden pár nohou. A to je teprve začátek.
Den druhý
Ráno slibovalo hezké počasí, takže vzhledem k mým zničeným nohám jsme se rozhodli vyrazit, “jen” podél jezera lesní cestou do vesničky Ukanc a podívat se jak jezdí lanovka na Vogel. Cestou, asi tak deset minut před Ukancem, nás svlažil mírný vlahý SLEJVÁK. Dusno bylo k zalknutí, ale alespoň že nedorazila bouřka. U lanovky padlo ono známé „když už jme tady…“ a tak netrvalo dlouho a lanovka nás unášela o 1000 metrů výše. V 1532 metrech nás dostihla ta bouřka. Převalil se přes nás mrak, upustil něco vlhkosti, zaburácel a odešel.
Dovolím si malou radu co dělat v horách, když je bouřka a je po ruce restaurant. Najezte se. Pokud se vám tohle stane na vrchu Vogel, dejte si místní zelnou polívku, je to zážitek, konec konců bude dobrá i kdyby mělo být hezky.
Po svozu z hory dolů jsme se přeplavili po jezeře místní vodní linkou, což byla příjemná půl hodinová plavba, která ušetřila naše nohy na další den. Cestou do penzionu jsme ještě koupili nějaké to pití, konkrétně pivo jež nese hrdý název PIVO. Inu, váhal jsem zprvu, váhal, podezřívavě otáčel podezřelý výrobek na všechny strany, ale nakonec jsem se ke koupi odhodlal a mohu říci, že jsem neprohloupil.
Den třetí
Válíme se částečně u jezera, částečně v jezeře. Alf noří do jezera celou svou veselou duši a veškeré své nadšení z vody. Objevuje drzé pstruhy a zbytek dne věnuje marné snaze aspoň jednu tu hýbací potvoru chytit. Základní předpoklad, že sluníčko už teď nebude mít takovou sílu, se ukazuje jako – jaksi – chybný, utrpěli jsme lehké spáleniny na různých místech.
Den čtvrtý
Tak to přišlo. Půjdeme se podívat na nějaký ten kopeček v okolí. Jako cíl byla vybrána Koča pod Bogatinom (chata pod Bogatinem). Do základního výstupového bodu, parkoviště u Savických vodopádů, jsme se nechali dovézt místním autobusem. Tento krok se ukázal jako prozíravý, při zpáteční cestě jako nezbytný. Celková ušlá trasa cca 12 kilometrů, překonaný výškový rozdíl 1000 metrů. Trasa naštěstí byla kompletně prázdná, tudíž jsme si mohli dovolit funět a hekat jako rozjíždějící se lokomotiva a nebylo třeba ohlížet se na estetický dojem. Samotný výstup vás duševně rozloží a přivede do stavu meditace. Je zajímavé, že jsou chvíle, kdy myslíte jen na vlastní dech a tlukot srdce, pak jsou chvilky kdy kolem vás jen jakoby plavou slova a za některá by se styděl i dlaždič. Na vrcholu, respektive přes vrch cesty jsme se lehce přehoupli a popošli do přívětivého údolíčka v 1512 metrech, uzavřeného vrcholky hor. V tomto místě se nacházela od roku 1915 kasárna vybudovaná z okolního kamene a dřeva, do dnešních dnů se zachovaly pouze tři stavby, zbytek jsou kamenné ruiny. Největší ze současných staveb, bývala vojenská nemocnice, je dnes právě onou Kočou pod Bogatinom.
Den pátý
Jedeme si odpočinout do Bledu. Plán byl jasný. Dojedeme do městečka Bled, ustájíme auto a projdeme se kolem jezera. Stalo se několik okolností, jenž poklidnou procházku změnily v horskou tůru. Holky totiž nepřehlídly HRAD !!! Ale nepředbíhejmež. Město jsme trefili a parkoviště taky pohoda. Nastala potřeba zaplatit za stání, taky pohoda, plechovej dědek stál poblíž. Do funkce nákupčího lístku byla jednomyslně zvolena Verunka, jelikož umí nejvíc jazyků. Hbitě jsme spočetli, že za parkování do pozdního odpoledne dáme asi 4 eura. Verunka rozehrála po automatu hru prstů, že by jí poručík Dat ze StarTracku mohl závidět, nakrmila plecháče mincema, zavrčelo to a vypadl lístek jen asi na dvě hodiny stání. Verunka nad tím chvíli kroutila hlavou a pak povídá: „Ty vole, tam je napsáno pro autobus!“ Nu a šlo se na ten hard. Hrady mají jednu velice špatnou vlastnost, a to tu, že jsou na kopci. Zpotil jsem se jako ve finský sauně a tím pádem mě holky označily za mrzouta, neb jsem se pod hradem šprajcnul a prohlásil, že dokud neoschnu, dál nepůjdu. Po sestupu z hradu jsme zašli zaplatit další hodiny parkování, tentokrát pro osobní auto a do večera. Nato jsme se vydali do café Belvedere od architekta Joži Plečnika. Kavárnička je bohužel zavřená, tak nám zůstal jenom pohled na jezero s ostrovním klášterem.
Den šestý
Tady bude vyprávět Verunka, jelikož já jsem se posledního výletu pro celkovou slabost a vydatnou lenost nezúčastnil.
Inu, co vám budu vyprávět, Honza byl na pokraji svých sil a vymluvil se na to, že řidič musí být před dlouhou cestou domů dostatečně odpočinutý. I přijaly jsme se Štěpkou tento argument svorně a na poslední štreku se vypravily samy s Alfičkem. Bude to vyprávění poněkud delší, ale ten den mi prostě utkvěl v paměti.
Celý náš pobyt nás svou přítomností provokovaly dvě jakési zalesněné homole vystupující nad ostatní terén hned u jezera. Pohledem do mapy získané v infocentru jsme zjistili, že se jmenují Rudná (dále od jezera) a Peč (blíže ó blíže k jezeru). Další pohled do mapy nám prozradil, že vydáme-li se přes Starou Fužinu a Studor do Strednaje Vsi, dovede nás pak turistická značka nahoru na Rudnou, posléze sedlem na vedlejší Peč a zpět dolů k jezeru. Ve Srednaje vsi, po příjemné procházce vesnicemi, jsme zjistili, že lže buď mapa nebo turistické značení. Domotaly jsme se však briskně pod sjezdovku, skrz kukuřičné pole, po polní cestě, k – jak úžasné – rozcestníku! Tak jsme z něj byly nadšené, že jsme se u něj 5 minut fotily. I poslechly jsme šipku s nápisem Rudná a začaly stoupat do kopce. Cestou jsme potkaly kravičky a ohradník, který bylo třeba překročit pomocí za tímto účelem zbudované jakési stoličky. Někdy si povíme o tom, jak se přes takovýto ohradník přehazuje sedmatřicetikilový pes. (Dobrá, nebojte. Situace se sice zdála bezvýchodnou, nicméně riskujíc vlastní život jsme zjistily, že ohradník není pod proudem a problém tudíž vlastně neexistuje). Jak už jsem naznačila, turistické značení v oblasti není z nejspolehlivějších, a to především z toho důvodu, že když to nejvíc potřebujete, prostě zmizí. Je odneseno povětrnostními podmínkami, vyskytuje se jen občas a povětšinou ve vybledlé formě. Navíc se trasa naprosto liší od turistických tras zanesených v mapě. Výstup po čtyřech do velmi kolmého srázu byl tedy zpestřen našimi radostnými výkřiky, které jsme vyluzovaly vždy, když jsme objevily kámen či strom s barevnou čárkou či puntíkem. Takovéto světlé okamžiky nás udržovaly u vědomí, že takto kolmo šplháme správně. Odměnou nám byl na vrcholu výhled jako z letadla. Viděly jsme cestu, kravičky i ten ohradník. A pak jsme se ztratily definitivně. Když se tak nad tím zpětně zamýšlím, měla jsem poslechnout Štěpku a jít kudy navrhovala ona, neboť nebezpečí, že skončíme na jižní straně kopce v Brodu, se mi zdá nyní zanedbatené. A možná bychom tam někde objevily i tu z(a)tracenou značku. Sestupovaly jsme z Rudné dolů. Sestupovaly jsme stejně kolmo, jako jsme vystupovaly, tudíž nejbezpečnější bylo sjíždět to po zadku.Během první půlky sestupu jsme doufaly v objevení se turistické značky, během druhé jsme doufaly v neobjevení se kolmého skalnatého srázu, který by nás donutil šplhat se zpátky. A tak když Štěpka uzřela chaloupku na stinném místě u lesíka, s květinovou zahrádkou a kadibudkou, kterážto chaloupka navíc byla na naší nadmořské úrovni, věděly jsme, že tu nezahyneme. Objevily jsme pohodlnou širokou cestu, na rozcestí jsme odbočily vlevo, na dalším vpravo, našly tu zatracenou značku! a pokračovaly po ní spokojeně dál až na křižovatku, kde byl rozcestník. Jedna šipka nesla nápis Peč, druhá nápis Rudná. Třetí a čtvrtý směr označen nebyl. Stály jsme zde chvíli uprostřed rozcestí, otáčely se různými směry a uvažovaly. Úvahy byly následující: vzhledem k tomu, že poslední dva kilometry se vždy svěží a všude první Alf vlekl 5 metrů za námi, dále vzhledem k tomu, že turistické mapy lžou a pak také za vědomí toho, že cestou z Peče by se mohlo stát totéž co cestou z Rudné, dále vzhledem k tomu, že než bychom se vymotaly z lesů Peče, mohlo by zapadnout slunce, nemluvě o tom, že teď ještě víme, kterým směrem je jezero, ale bůhví co bude za pár kilometrů, jsme poslechly instinkt, rozhodly se ignorovat označené směry a statečně se vydaly nejužší pěšinkou. Když po takovémto riskantním rozhodnutí dorazíte k asfaltce, která je vám navíc známá, neboť za nedalekou zatáčkou se nachází váš domovský Ribčev Laz, není ostudou pobíhat po okolí s jásotem či líbat rozpálený asfalt.
Na tomto místě bych chtěla prohlásit, že odmítám jakékoli nařčení z toho, že nemám orientační smysl, protože kdybych ho měla, takto krásně bychom nebloudily. A mimo to směr k jezeru jsme držely správně. A basta.
Den sedmý, poslední
Ráno jsme rychle zabalili, posnídali, zaplatili ubytování a hajdy, ač neradi, domů. Cesta byla celkem v pohodě, krom uzavřeného Karavanken tunelu a každého dálničního mostu na Salzbursku. 
Závěrem nutno říci, že jsme v Triglavu rozhodně nebyli naposledy. Nahoře v horách je asi milion míst, která jsme vůbec neviděli, nestihli, vzdali, minuli a dalšími jinými způsoby zanedbali. A proto – těš se, hřebenová túro!
-=Jenik, Verunka, Stepanka a Alf=-