Takhle nějak by mohla začínat laciná gangsterka z divokého česko-podnikatelského prostředí. Pohodlně se usaďte či postavte, bude to krátké …
… zvláštní shoda událostí mě zavedla do kouta Prahy, kde se obvykle nevyskytuji. Kamkoliv jedu, vždy zjišťuji, jestli to či ono místo neskýtá podporu mých zálib. Nejinak i tato tajemná lokalita, nedaleko jsou zajímavé „foto-scenérie“ a kdoví, kdy zase budu mít příležitost.
Inu po vyřízení řízení jsem se odebral na „čumendu panoramat“. Počasí jak ze Sibiře, vítr a sněžení mě nezastavilo. Bohužel. Cestu a mé plány překřížila rekonstrukce tramvajového vedení. Jsou to chrabří hoši tihle stavitelé. Ni mráz, ni sníh, ni horko, zkrátka nic je nezastaví. Bohužel. Oni fotografové nebývají o nic větší „poseroutkové“, zkrátka jsem se rozhodl, že tu stavbu překročím rozhodným a důstojným krokem. To, že k tomu nakonec nedošlo… asi osud. Aha, blesklo mi hlavou, támhle mají už skoro hotovo, tam to půjde lepší. Pevným krokem jsem vkročil do kolejiště, druhá noha následovala první stejně energeticky. No a v ten okamžik jsem se pomalu leč neúprosně začal propadat. Ti stateční hoši, v takovém nečase, zimě a sněžení, položili čerstvý (tekutý) beton. Že nedojde k důstojnému překročení kolejiště mně došlo hned vzápětí, jak jsem se stal, byť jen na okamžik, součástí tramvajové trakce.
To, že z původního záměru velmi rychle sešlo, a že jsem se cestou domů zvolna měnil v sochu, nemusím ani vyprávět. Vypadal jsem jako prase, po kopýtka od betonu. Ale nakonec kalhoty vyprány, boty vydrbány a zůstala úsměvná historka z jinak všedního dne. A také alespoň na chvilku moje otisky v kolejišti slávy.
-=Jenik=-