Tak jsem tomu neušel, uvázali kozu u dubu….. teda co to plácám, vlastně kanoi na střechu auta. Pak ji vesele dopravili na vodu, přesněji řečeno na jednu nejmenovanou vodní nádrž. To proto, až se převrátím, abych si nerozbil hlavu o dno, to víte, hloubka dvacet metrů.
Zkuste hádat co mohlo asi následovat, no ano vpravili mne do lodi, nebylo to zcela jednoduché. Autor korábu totiž nepočítal v dobách stavby, že by si jeho malinká dcerunka mohla domů přivést tak statného horala jako jsem já. Co budu dál opisovat spáchal tu lodici dokonale ouzkou. Sedátko jsem pod sebou spíše jen tušil, jak jsem nad ním visel zaklíněn pozadím v rantlu plavidla. Ani nohy se mi nepodařilo narovnat do podpalubí, čímž se prý dá udržovat rovnováha.
Tak jak jsem si tam visel nad tím sedátkem, najednou mě spustili na vodu. Ta bárka se se mnou začala kymácet, jak bych se ocitl na moři a ne na české louži. Zuřivě a křečovitě jsem vyrovnával rovnováhu, pomohla i hlava, ale jak jsem se vyrovnal hned to šlo na druhou stranu. Po chvilce zápolení jsem to přece jenom dokázal a zanořil pádlo do vody. Za nelidského řevu, MAMINKÓÓ jÁ CHCI DOMŮŮŮ, jsem se doplácal ke břehu.
Roztřesen a s traumatem jsem vpadl na břeh. Do lodice pak nasedla moje Verunka se Štěpánkou a celkem hladce přepluli celou přehradu. Poté jsem učinil ještě jeden pokus, tentokrát se Štěpánkou ve špici jako s proti závažím, no nepomohlo to, loď se nevyvážila a Štěpka sotva dosáhla pádlem do vody.
Po velice krátkém pokusu, který nebyl až tak špatný a od toho prvního se lišil pouze v tom, že jsme v lodi řvali dva. Já KE BŘEHU, Štěpánka VON MĚ UTOPÍ. Neutopil, nepřevrátil, dorazili jsme ke břehu, vystoupili z lodi. Z radosti že jsme to přežili a nepřevrhli se, hopli jsme do vody. Teda povím Vám, ta byla studená, ještě že sme se nezvrhli.
-=Jenik=-