Byloť na nedávné rodinné oslavě rozhodnuto učiniti celorodinnou vodáckou výpravu, jali jsme se tento nápad uskutečniti dne 16. května t.r. nedbajíc nebezpečí, že nastala-li by nepřízeň osudu, mohla by býti vyhubena celá rodinná větev.
I sjeli jsme se ráno v Týnci nad Sázavou celá rodina, dvou ctihodných kmetů nevyjímaje. Posnídali jsme řízky, perník a rum, dělíc se o alkoholický ten nápoj s Čochtanem. Netušíc, že půl republiky rozhodlo se provozovat totéž co my, odebrali jsme se zapůjčit si lodě. V půjčovně jsme v tomto směru prozřeli, prodlrali se davem, ukořistili pádlo, barel, vestu a loď, našli mezírku mezi loděmi na břehu, rozloučili se se suchozemskou částí výpravy a odrazili.
Kličkujíc mezi balvany, loděmi a rafty, snažili jsme se rychlým pádlováním ujet zbytku republiky a zároveň držet se pohromadě s našimi příbuznými. Tuto naši snahu znemožňoval fakt, že i zbytek republiky jel ve žlutých kanoích, pádloval taktéž žlutočernými pádly, oblečenu měl naprosto stejnou červenou záchrannou vestu a taktéž se pokoušel ujet zbytku republiky. Naštěstí začalo brzy pršet a vedoucí výpravy Venda oblékl křiklavě modrou pončoidní pláštěnku. Začali jsme ho nazývat Rumburakem a zakázali mu pláštěnku svléknout, byloť to výborné rozeznávací znamení.
A nyní už se ve svém vyprávění pomalu dostávám k okamžiku, který tak nepřesně popisoval můj drahý choť. Ano, opravdu jsme tento jez zdolali po souši, nikoli však ze zbabělosti, nýbrž vidouc, že pro svůj 3/4 metrový schod a prolomené hrazení není sjízdný a bude bezpečnější obejíti jej po břehu. V našem rozhodnutí nás podpořil fakt, že ve šlajsně právě uvízl raft a způsobil nad jezem zácpu. Tento špunt byl vytvořen tak, že statečná posádka raftu se rozjela, co to dalo, zasekla se ve šlajsně v půli délky plavidla, a protože raft nedrží tvar, v půli se zlomil. Čověk na přídi málem přepadl, pohled to byl vtipný. Posádka se jala nadskakovat a doufala, že tak uvede raft v pohyb, vytvořila však pouze výbornou houpačku a nehnula se ani o píď. (Teď jen, aby nevznikla mýlka – ostatní jezy jsme do jednoho sjeli, nerada bych, aby vznikl dojem, že jsme bábovky. Nemůžu za to, že fotograf byl ve správný čas na špatném jezu).
O kousek dál manévrovaly jsme nad jezem, zjišťujíc situaci. Nepozorností háčka stala se málem nehoda. Zaujata zkoumáním šlajsny přehlédla jsem raft křižující nám cestu. V nastalém zmatku stihla jsem jen křičet „Pozor raft, pozor raft“. Otec rodiny, která tvořila posádku raftu, uchoval však klidnou tvář, díc: „Nebojte se, to nic nedělá, to jenom leští“. Inu upokojili jsme se a řítili se šlajsnou dál vstříc příštím nebezpečím.
A takto jsme dospěli k jezu, jehož vzezření a okolí vyvolalo ve mne dávné vzpomínky na to, jak jsme se na něm před 15 lety málem vykoupaly. Avšak nechtěla jsem vyvolat na lodi paniku a o svém zjištění se nezmínila. Vydaly jsme se střemhlav do peřejí, když tu jsme najely na ten samý kámen, který nás málem převrhl před lety. Otočil nás kolmo k proudu a to byl náš konec. Smiřovaly jsme se s osudem v té jedné vteřině, kdy tam sice ještě nejste, ale už víte, že tam budete. A tu, kde se vzala, tu se vzala, vedle nás další loď. Mamka se o ní opřela a sdělíc posádce: „Áááá…… jééééé…..“, vrátila nám ztracenou rovnováhu a nasměrovala nás po proudu.
Jez následující, jeden z posledních, stal se však hlavní atrakcí. Vedoucí výpravy Venda, tvořící posádku společně s jedním z úctyhodných kmetů – svým tatínkem, který nedávno oslavil osmdesátku – jal se nedobrovolně okusit mokrost vody. I převlékl se milý kmet do náhradního oblečení, aby jej coby koupací oděv užil o 200 metrů níže.
Cítily jsme konec cesty, všude kolem se rozprostíral volej. Pádlovaly jsme tak urputně, že mamka vyjádřila obavy, abychom nedojely do vodáckého ráje tak, jak se to stalo Kudlovi s Volejníkem.
Pikovice jsme ještě neviděli, Pikovice už jsme ale slyšeli. Dunící hudba věštila civilizaci. První nás přišel přivítat Alf. Zuřivě se vrhl do vody, doplaval k nám, ňuchnul do lodi čumákem a usoudil, že méně namáhavé bude pronásledovati nás po břehu. V Pikovicích jsme se k všeobecnému nadšení shledali v původním počtu.
Závěrem nezbývá než vyjádřit obdiv oběma dědům: strejčkovi, který, ač na vodě poprvé, stihl se 2x s lodí převrátit a mému dědovi, který je ještě o pár roků starší než jeho bratr, a který to i přes bolavé tělo nevzdal a dojel až do Pikovic. A pak taky jejich kormidelníkům, kteří vzali na svá bedra osud dvou nejstarších vodáků na Sázavě.
Poznatky:
- vlněné ponožky hřejou, i když jsou mokré, ale zkuste v dnešní době sehnat vlněné ponožky
- vodotěsný barel je vám k ničemu, netěsní-li uvnitř vaše termoska s čajem
- stejně jako je třeba převrhnout loď 2x na dvou stech metrech, je též k užitku píchnout pneumatiku automobilu nejen na cestě do Týnce, nýbrž i na cestě z Týnce
- zajímalo by mě, jestli ti dva v kanoi, kteří pronásledovali modrou botu statečně si držící náskok v peřejích, tuto dohonili
Inu a závěrem pouze toto: byla to skvělá výprava, pobavili jsme se a zavzpomínali. Kde jsou ale ty doby, kdy vodácký sport patřil vodákům a jediný hluk, který jste po cestě slyšeli, byl zvuk peřejí a nadávání rybářů…
-=Verunka=-