To se tak na světě občas semele, že člověk kráčí nic netuše prostorem a najednou ve chvíli je úplně jinde než by chtěl.
Na dopolední expedici do Šáreckého údolí za účelem utahat našeho Alfína a pořídit nějaké to fotó. Sběhly se věci přesně tak, jak nikdo nezamýšlel. Jdouc a přemýšleje o možnosti využití Svatojánských broučků v systému veřejného osvětlení, prodírám se trnitým křovím osudu a podzimní louky.
Zatímco Verča s Alfínem si zcela bezstarostně uhánějí vpředu, mně se stala drobná nehoda. Jakási neviditelná ruka přírody či trpaslíka poťouchlíka zastavila mi nohu. Chvíli jsem zůstal viset v poloze odporující všem fyzikálním zákonům, abych se poté sesul, zřítil, skácel nezadržitelně směrem k zemi. Stalo se tedy, že jsem po hlavě (hubou napřed) prohučel šípkovým keřem.
Na co myslí jedinec padající vůlí osudu skrz trnitý keř? To neřeknu, ne že bych nevěděl, ale v celém tom myšlenkovém pochodu není jediné slušné slovo.
A co na to ostatní členové expedice? Alfínek byl rád, že se něco děje. Verunka poté, co ze mě očistila prach, špínu, vytahala zabodané trní a zastavila krvácení prohlásila, že když padám, vypadá to jako kácející se tovární komín. Taky si lehne pomalu a s rachotem.
-=Jenik=-